Kostel sv. Petra v okovech, Velenka
Ke stavbě nového kostela sv. Petra v okovech a přestavbě zájezdní hospody došlo v rámci celkové obnovy a zvelebení tzv. Slezské nebo také Císařské cesty.
Praktické informace
Kostel je přístupný nárazově, hřbitov je otevřen veřejnosti. Více informací o pořádaných akcích najdete na webu obce Velenka.
Historie místa
Poutní trasa s příběhem
O kousek dál si přečtete příběh, který patří k tomuto zastavení. Celek najdete v brožuře, stáhnout si ji můžete zdarma kliknutím na tlačítko.
Poutní příběh
Fotogalerie
Velenka
„Tady vidíte kostel svatého Petra v okovech. Byl postaven podle plánu Kiliána Ignáce Dientzenhofera.“ Andílek se na posledním slově trochu zadrhl. „Ano, já vím, je to složité jméno, ale byl to velmi důležitý pán a velmi významný stavitel. Říká se, že i když jsou jeho stavby snadno rozpoznatelné, nikdy se neopakují a každá z nich je něčím nová. Jak vidíte, baroko bylo všechno, jenom ne nudné.“ Věnoval zamyšlený pohled kostelu. „Tehdy se zvelebovala takzvaná Slezská nebo též Císařská stezka. To byla cesta, která tudy vedla. Lidé postavili kostel, opravili zájezdní hostinec. Víte, modlení bylo důležité i na cestách, takže zdejší svatostánek neměl o návštěvníky nouzi, když už stál tak pěkně u Císařské stezky. To bylo… moment, hned si vzpomenu… od roku 1734 čili na začátku 18. století.“
Další výklad přerušilo rachocení a praskání kousek od kostela, jako by někdo skákal po uschlých větvích. „Koho to sem čerti nesou…?“ neudržel se Cherubínek a popolétl, aby se podíval. Ale když se dostal na místo, už tam nikdo nebyl, jen hrst polámaného suchého dřeva.
Andílek jen potřásl hlavou a rozhodl se pokračovat: „Cestování tehdy nebylo zdaleka tak jednoduché a bezpečné jako dnes. Nebyla auta ani letadla. Bylo potřeba sednout na vůz, na koně nebo jít pěšky. Cesty vůbec nebyly tak hladké a na voze to s člověkem házelo a kodrcalo. Proto byly velmi důležité zavedené cesty jako tahle – stály kolem nich kaple, kostelíky a hostince, takže poutníci měli postaráno o tělo i o duši. Navíc byli samozřejmě lidé na takové rušné stezce v podstatně větším bezpečí proti loupežníkům.“
Cherubínek si důležitě založil ruce, i když to při jeho velikosti vypadalo trochu legračně.
„Lidé cestovali, jen pokud museli. Buď kvůli práci a obchodu, nebo aby navštívili některé z posvátných míst – jimž se říkalo poutní místa – významný kostel, kopec či studánku, kde mohli dosáhnout z Boží milosti uzdravení nebo odpuštění hříchů. Poutníci si s sebou z významných a svatých míst často odnášeli nějakou památku, třeba kamínek. Vezměte si s sebou taky jeden, určitě se bude hodit. Jen ne ze hřbitova! To se nesluší!“
Pokud jste Cherubínka pozorně poslouchali, tak už určitě máte v kapse kamínek a jste zvědavi, na co se vám bude hodit. Nebo ne?
Fotogalerie
Kostel sv. Petra v okovech
Kde místo najdete
Nejstarší pověst o Velence
Nejstarší pověst o Velence se nachází v Kronice české Václava Hájka z Libočan, který své dílo vytvořil v letech 1533 – 1539 a živě popsal české dějiny od příchodu Slovanů až do roku 1526. Jejím hlavním nedostatkem jsou však místy nespolehlivé údaje – co Václav Hájek nevěděl, to si domyslel… V legendě o Velence (tehdy snad Zelence), odehrávající se v roce 972, vypráví autor o biskupu Vojtěchu Slavníkovi – pozdějším sv. Vojtěchovi:
„Léta devítistého sedmdesátého druhého… i přihodilo se toho času, že Slavník, hrabě libický a Střezislava, manželka jeho, požádali biskupa, syna svého, aby přišel k nim do Libice, kterýž vzav na sebe dlouhou sukni a velikou kuklu, bosýma nohama šel lesem do lesa, až přišel k otci svému a k svým bratřím, a tu druhého dne posvětil kostela, kterýž málo předtím Slavník byl rozkázal postaviti. A při tom posvěcení, on, Slavník, učinil biskupu a jiným synům svým veliké hodování. Čtvrtého pak dne biskup, dav otci a máteři i bratřím požehnání, odešel tajně, obávaje se pohanů. A uchýliv se od cesty, skrze husté lesy se obrátil a náhodou přišel až k jedné vsi, kteráž slula Zelenka, v níž pobývali pohani, kteříž, uhlídavše jej, všichni jednak vyběhli proti němu a polapivše jej, ptali se ho, kdo by byl a odkud neb kam by šel? Kterýž řekl: člověk vám podobný jsem, z Libice města jdu do Prahy. A oni za kuklu jím trhajíce, vedli jej až do Přerova, neb tu jeden muž v tom dvoře bydlil znamenitý, jménem Bronislav z rodu Tunakova, kterýž vida jej, mnohé na něm činil otázky: ale muž pokojný nechtěl jemu mnoho odpovídati, kterýž znamenav, že jest křesťan, povolav svých služebníkův, kázal jim kuklu z něho svléci a jemu dobře přibíti a propustiti. Kterýž, když byl propuštěn, odešel. I obrátiv se zase ke dvoru Bronislavovu, řekl: tu jest mi má kukla vzata a mému hřbetu bez příčiny dluh zaplacen. Dajž Pán Bůh, aby každý, kdož ten dvůr držeti bude, vždycky byl dlužen a toho dluhu nikdá nezaplatil.“