Vykáň

„Tahle socha zobrazuje svatého Donáta, patrona proti krupobití a škodlivé bouřce,“ ukázal Cherubínek důstojně. „Jeho jméno je odvozeno od latinského donatus, darovaný. Je spíš uctíván v Německu nebo Lucembursku, ale tady jeho sochu nechala postavit kněžna Marie Terezie Savojská, jejíž to byl oblíbený patron. Různí svatí dohlíželi na různé věci. Florián třeba chránil před požárem, Barbora ochraňovala horníky, Antonín pomáhal najít ztracené věci. Úkol svatého Donáta byl velmi důležitý. Jak bych to jen pořádně vysvětlil…“

Náhle kdesi v dálce hrozivě zahřmělo. Pak znovu, o něco blíž.
„Co to…?“ vyjekl polekaně Cherubínek.
„Chá chá, chtěl jsi ilustrační příklad, tak ti jeden vezu!“ zahalekal Čertík, který se hnal blíž, pohodlně usazený na těžkém bouřkovém mraku, v němž se křižovaly blesky. „Dneska už mají všude bleskosvody, tak to nebude taková hitparáda jako kdysi, ale přesto! Spousta lidí se dodnes bouřky bojí! A co ty, hrdino?“

„Klid, neměj strach,“ promluvil najednou vedle andílka vlídný hluboký hlas. „Nedovolím, aby se někomu něco stalo.“ Socha byla najednou živá a svatý Donát se usmál na všechny přítomné. Pak vztáhl ruce a vzápětí se zvedl vítr.
„Všechno zkazíš!“ zavrčel ďáblík a rychle seskočil na zem, než byl bouřkový mrak odvanut za obzor.

„Úder blesku mohl vyvolat požár, který často měl pro pole nebo dům hrozné následky. Neexistovaly bleskosvody, hasiči ani pojištění. Lidem hrozilo, že přijdou o všechno. Velmi podobně kroupy, pokud potloukly obilí, mohly ve vesnici způsobit hladomor,“ vyložil vážně svatý Donát a načuřeného ďáblíka si nevšímal. „Obilí se sklízelo srpy, byla to těžká práce. Kosou by to bylo rychlejší, ale také by se vytřáslo zrní z klasů, sklidilo by se méně. Schválně, jestli poznáte podle obrázků různé plodiny – a jestli uhodnete, od kdy se v Čechách pěstovaly brambory?“